Kapitola dvacátá pátá

Na předměstí

Ráno, jakmile se Harry, probudil snažil se si s Ronem někde o samotě promluvit. Ale jako na potvoru, oba dva dnes zaspali takže se nestihli ani nasnídat, natož pak si někde promluvit. Harrymu se naskytla příležitost až u oběda.
„Teda Harry, a myslíš si, že má s ty-víš-kým něco společného?? Myslíš, že ti dva něco chystají???“ zeptal se ho Ron, když mu podrobně vylíčil to, co slyšel  v noci.
„Nemám potuchy. Mluvili sice jako, že něco chytají, ale zároveň to tak nevypadalo. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Je to hodně zamotané.“ přemítal nahlas Harry.
Ron se na něj zasmušile podíval: „A nemyslíš, no, že prostě je nasazená od ty-víš koho. A, že tě měla jenom sledovat???“
Harry zakroutil hlavou: „Ne, to si nemyslím. Proč by mně v Temném lese zachraňovala, kdyby mně chtěla zabít??“
Ron se, ale nedal odbýt: „Ale pokud měla přesné instrukce, co má dělat, tak tě má jenom dovést k němu. Třeba má dodělat to, co Snape začal.“
Harry se zarazil: „Hmmm, to nevím, ale každopádně si na ni musíme dát pozor, už jsem jí jednou uvěřil, nerad bych na to doplatil. Už je kolem ní, až příliš nejasností. Měli bychom mít oči na stopkách.“
Ron jen pokýval hlavou a dál se k tomu nevyjadřoval.
Jakmile dojedli, čekala je už jen dvouhodinovka bylinkářství. Ve skleníku číslo sedm se nacházeli ty nejnebezpečnější rostliny. Do skleníku vešla profesorka Prýtová: „Tak třído, dneska budeme odplevelovat násosníky. Kdo ví čím se násosník vyznačuje??“
Do vzduchu vyletěly hned dvě paže, Hermionina a Nevillova. Protože se Hermiona hlásí téměř vždycky vyvolala profesorka Nevilla: „Hmmm, takže násosník! Existují ho dva druhy.... hmmm.... velký a malý. Toto je násosník velký. Jeho tipickými znaky jsou větší trny, které obsahují velmi vzácný jed. A pak zvláštní druh květů. Květy mají velmi charakteristický tvar. Barva je různá, podle ní se pozná stáří rostliny a kvalita jedu. Jed se využívá hlavně v přípravě lektvarů. Jeho největší obranou jsou jedovaté šlahouny vycházející z květů, které způsobí ochromení těla. Na člověka to má vliv jenom do určité míry. Například bolesti hlavy, rozostřené vidění, ale také nevolnosti popřípadě zvracení, které v výjimečných případech u velmi slabých jedinců může vyvolat smrt.“
„Výborně Neville,“ pochválila ho profesorka Prýtová, „přiděluji Nebelvíru patnáct bodů za velmi přesnou definici.“ Neville zářil jako měsíček, bylinkářství bylo jeho oblíbeným předmětem. Neville už několikrát říkal, že by se chtěl stát léčitelem u sv. Munga, ale to by musel zvládnout lektvary což byl pro něj kámen úrazu.
Měli se rozdělit do skupinek. Harry se dostal k Nevillovi a Ronovi. Byla to pro něj velká výhoda, protože Neville veškerou práci rád udělal sám. Takže měli s Ronem prakticky volnou hodinu. Zatímco se Neville lopotil s neposlušnými úponky, Harry s Ronem domlouvali taktiku na famfrpál. Protože Mrzimor se Zmijozelem prohrál, ale s Havraspárem vyhrál s odřenýma ušima. Rozhodlo se až v penaltách, kdy havraspárský brankář pustil o jednu branku víc, než ten mrzimorský. Takže, pokud by chtěl Nebelvír vyhrát pohár, tak by musel s Mrzimorem vyhrát asi o padesát bodů. Nebyl to sice nějak propastný rozdíl, ale letos byl jejich tým hodně silný, takže se dal očekávat velmi těžký zápas. Sice se Harryho družstvo trénink od tréninku zlepšovalo, pořád to nebylo ono. Všechen týmový jako by se vypařil. Všichni tam byli jenom za sebe. Už si přestali věřit, po prohře s Havraspárem se sesypali. Pak se trochu sebrali, ale pořád to nebyli ti samí hráči jako na začátku roku.
Konečně zazvonilo a Harry jako první vyrazil z vlhkého skleníku. Dnešek se opravdu vydařil. Ve vzduchu už bylo cítit jaro. Harry u jezera potkal Ginny, které vyučování skončilo už před hodinou a ona se rozhodla na něj počkat: „Ahoj, Harry!! To je hezky viď?? Půjdeme se projít??? Já vím, že toho máš teď moc, ale pojďme prosíííííím!! Prosííím!! Prosíííííííííííííííííííím!!“
Prosila naprosto zbytečně, Harry by se s ní šel projít i kdyby za pár minut měl něco velmi důležitého. Popadl Ginny za ruku a už si to vykračovali kolem jezera. Ginny něco vesele švitořila a Harry jen omámeně poslouchal její hlas. Všechna slova se mu zdála podivně prázdná. Žádné slovo nedokázalo vystihnout co teď cítil.
„Harry, ty mně, ale neposloucháš???“ přerušila Ginny jeho myšlenky. Harry se probral z tranzu: „Co?? Co jsi říkala?? Jo jasně naprosto s tebou souhlasím!!!“ pokusil se zachránit situaci.
Ginny ho sjela ledovým pohledem: „Ale já se tě na nic neptala. No škoda. Škoda jen, že už ti nestojím za to, abys mně alespoň poslouchal.“ Ginny se otočila na podpatku a utekla.
Harry zůstal jako opařený. Vždyť přece nic neudělal, tak proč by se měl omlouvat?? Poslouchal jenom její hlas, nevnímal význam slov. Proč se Ginny naštvala?? Tak jo, nemá teď na ni moc času, ale on teď čas taky nekrade. Copak za to může, že po něm jde Voldemort?? On si to taky nevybral a nijak ho to nebaví. Nebo si myslí, že on by nechtěl trávit s ní všechen volný čas?? Ono to prostě nejde. Ginny se s tím bude muset smířit. Ale na druhou stranu neměl by jí to vysvětlit??? Říct jak to všechno doopravdy je?? Třeba by to pochopila.
Když Harry přišel do společenské místnosti, vrhla se na něj rozlícená Hermiona: „Harry, ty jsi nemožný?? Teď tady byla Ginny a brečela. Fakt nechápu co si o sobě myslíš. Ona je z toho dost nešťastná jestli si to nepochopil, myslí si, že o ni nestojíš, a tímhle jsi jí to jenom potvrdil. Takže se koukej sebrat a jdi se jí omluvit.“
Harry na Hermionu koukal jak z jara: ůHermiono, neuraz se, ale nepleť se mi do života. Já si to s Ginny vyřeším jak já budu chtít a tebe bych prosil, aby ses do toho nepletla.“
HArry ji ani nevyvedl z míry: „Hmm, tušila jsem, že to řekneš. Poslední dobou nejsi k poznání Harry. Začíná ti měknout mozek. Copak ty nevidíš, že Ginny trápíš?? Já jsem myslela, že jsi normální kluk, ale jak vidím asi jsem se spletla.“ Hermiona potřásla svou hustou čupřinou a odkráčela.
Harry na ni zavolal: „Promiň, Hermiono. Mně to mrzí. Mohla bys mi teda říct jak to mám s ní urovnat. Nebo si opravdu myslíš, že mi na ní nezáleží??ů
Hermiona se na něj podívala a vážným hlasem pronesla: „No, ale to neříkej mně. Běž to říct jí. A koukej ať něco nezkopeš. Buď prostě takový, jaký jsi a všechno jí v klidu vysvětli.“
Harry se zhluboka nedechnul, zase se Hermioně povedlo dostat ho tam, kde chtěla. Ona vlastně vždycky dostala lidi kam chtěla. To se musím od ní naučit!! sumíroval si Harry v hlavě. V hlavě se mu přehrávaly spousty myšlenek, jak má s Ginny mluvit. Čím víc se blížil k ložnicím, tím víc byl nervóznější. Ale potom mu došlo, že on ani neví kde Ginny je, proto se vydal zpátky za Hermionou, právě dopisující esej o Násosníku.
Hermiona se při pohledu na něj začala potměšile umívat: „Jsi nervózní co?? To bude dobrý, Harry. Hlavně jí řekni to, co cítíš nic jiného a hlavně si nic nevymýšlej.!!“
Knedlík v Harryho krku ještě povyrostl: „Hmm, ale Hermiono kde Ginny je?? Ty jsi mi totiž neřekla, kde ji mám hledat.“
Hermiona zvedla hlavu od pergamenu: „Ginny je někde venku, řekla, že si musí pročistit hlavu.“
Harry vyšel portrétem ven. Hledal Ginny po celém hradě, dokonce chvíli postával před dívčí umývárnou, jestli tam Ginny není. Nebyla, ale zato ho tam viděli čtyři holky ze čtvrtého ročníku, Ještě se za ním otáčeli a chichotali se. Když ji nenašel na hradě, tak už mohla být jedině někde venku. A opravdu. HArry našel uplakanou Ginny na famfrpálové tribuně. Oči měla celé zarudlé a ještě jí kapaly slzy.
„Ginny, víš já jsem se ti přišel omluvit. Nemáme teď na sebe čas, ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží chápeš. Mrzí mně, že jsem ti ublížil.“
Ginny překvapeně zamrkala: „Hmm. Ale nebylo to ke mně fér víš?? Nechci si tě přivázat řetězem k noze, abys byl jenom se mnou, ale snad by sis v tom svém nabytém programu na mně mohl najít čas ne?? Dívej, nechci, abych tě nějak omezovala, jestli to dělám tak to řekni rovnou.“
Harry se zamyslel: „Já těm holkám někdy vážně nerozumím. NA jednu stranu chtějí, aby kluci byli s nima, ale zase je nechtějí  nijak omezovat. Ovšem, když to vezmeme kolem a kolem, tak je to v celku lichotivé. Ale, ty mně nijak neomezuješ. Já chci být s tebou. Je ti to jasné. Prostě si ten nejdůležitější člověk v mém životě. Víc ti k tomu nemám co říct.“
Odešel a nechal tam Ginny sedět samotnou. Neseděla tam dlouho, za malou chvilku přiběhla za Harrym: „To co jsi řekl, myslel si to vážně??“
„V životě jsem neřekl nic co by bylo myšleno vážněji!!“ ujistil ji Harry. Ginny vypískla a skočila mu kolem krku. Pak šlo všechno jako na drátkách.
Harry seděl ve společenské místnosti, Ginny si opírala hlavu o jeho rameno a zasněně hleděla do plamenů v krbu. Byla dnes nějaká unavená, tak si šla brzy lehnout. Harry, Ron a Hermiona  osaměli. Už dlouho si nepopovídali. Ron a Hermiona teď měli spoustu starostí, nejinak na tom byl Harry. Když si tak povídali, Harry si připadal, že se nic nezměnilo. Vztah, pokud se tomu tak dalo říct, mezi Ronem a Hermionou nevadil. Teď to Harry pochopil. I když ti dva spolu něco mají, na jejich přátelství to nic nemění. Aspoň v to doufal.
Hermiona začala přecházet po pokoji, zastavila se u okna: „Kluci, zdá se mi to. Nebo tam něco svítí??“
Harry s Ronem se šli podívat taky. U vstupní brány se opravdu svítilo. Ani si nemuseli nic říkat. Popadli hůlky, Harry neviditelný plášť a vyběhli portrétem.
Doběhli k Vstupní bráně. Zahlédli někoho vysokého jak se pokouší otevřít bránu. Nikdo z nich se ani nepohnul. Vetřelec měl na sobě kápi. Harryho nenapadal nikdo, kdo by to mohl být. Konečně se vetřelci podařilo otevřít bránu. Harry, Ron a Hermiona ho potichu následovali. Osoba prošla branou jakoby nic. Za branou ležel obrovský balvan. Vetřelec sáhl pod něj a něco vytáhnul. Najednou puf a vetřelec byl pryč. Harry se podíval na své kamarády, kteří vypadali stejně zmateně jako on sám.
Harry se podíval pod balvan. Na první pohled tam nic nebylo, ale když skulinu pod kamenem pořádně prozkoumal, našel tam něco kulatého. Ale pak jakoby mu někdo za pupík vrazil hák a ten ho někam odtáhl. Ta kulatá věc byla přenášedlo.