Kapitola dvacátá šestá

Sirotčinec

Harry po hlavě spadnul na zem. Před očima mu skákaly barevné hvězdičky. Ztěžka se zvednul ze země. Rozhlédnul se kolem. Jako by tady už někdy byl. Určitě tohle místo už někdy viděl. Ale kdy??
Ozvala se rána. Harry se otočil po zvuku. NA zemi se válel Ron a vedle něj ležela Hermiona. Harry jim pomohl si stoupnout. Hermiona si zkoumavě prohlížela uličku: „NO, rozhodně to nevypadá na nějaké obydlené místo. Nikdo tady nebydlel tak ... no prostě dlouho.“
Harry se marně snažil si vzpomenout, odkud tohle místo zná. Lámal si s tím hlavu, ale bez úspěchu. Ron s Hermionou zatím prozkoumávali okolí. Za chvíli se k němu vrátili: „Harry,“ řekl mu Ron, „nevím kam jsme se to dostali. Ani jak se vrátit zpátky.... A taky nevíme kam zmizela Nicoll, nemohla přece odejít někam daleko. To by sis jí musel všimnout ne?? Vždyť tahle ulice není nijak veliká a taky tu není moc míst, kam by se dalo schovat.“
Harry mu chtě nechtě musel všechno odkývat, protože Ron měl naprostou pravdu. On sám taky nechápal, kam Nicoll zašla, protože on se přenesl hned za ní, ale nezahlédl ani nohu.
„Podívejte, něco jsem našla!!“ zavolala na ně Hermiona. „Co zase Hermiono??“ utrhnul se ni Harry. Vzápětí toho začal litovat, protože Hermiona v mokrém písku našla stopy. Mohli být sice kohokoliv, ale tonoucí se stébla chytá. Harry musel popadnout příležitost za pačesy. Společně se vydali po stopách. Vedly je dál a dál. Najednou skončily. Ocitli se u kamenných schodů nějakého obrovského domu. Harry vystoupal po schodech jako první. Ron a Hermiona ho následovali.
Z předsíně Harry zaslechl tlumený hovor, křečovitě sevřel svoji hůlku. Pak vpadnul do předsíně. Načapal tam překvapenou Nicoll a pobledlého Draca Malfoye: „Pouta na tebe!“ Neviditelné provazy se obtočili kolem jejich zápěstí a kotníků. Oba dva se svalili na špinavou podlahu, Malfoy sebou začal házet, jako moucha lapená do pavučiny: „Okamžitě mně pusť Pottere, nebo toho budeš litovat!!“
„Chmmm a čeho tak bude litovat?? To by mně teda zajímalo. Teď zrovna nejsi v postavení, kdy můžeš někomu vyhrožovat. Tak kápni božskou Malfoy!!!“ prsknul Ron.
„Tady není, co bych ti řekl Weasly!!! Tobě teda rozhodně ne!! Lůzo!! Malfoy se marně snažil vyškrábat na nohy. Když se mu to skoro povedlo, Ron k němu přiskočil a znova ho strhnul na zem. Ozvala es obrovská rána. Draco sebou přestal škubat. Zůstal nehybně ležet na zemi, vypadalo to, že omdlel.
Obrovský záblesk zeleného světla. Harry musel přivřít oči. Na schodišti stál s hůlkou jeho bývalý učitel lektverů - Severus Snape. Obrovskou rychlostí seběhl schody a zamířil svojí hůlkou na Harryho a zasyčel: „To nebylo moudré sem přijít Pottere! Teď mám důvod vás zabít. Nebojte se, bude to bolet jenom chvilku.“
„Jestli chcete zabít Harryho, tak nejdřív budete muset přejít přes nás!!“ postavil se Ron před Harryho. Hermiona se sice schovávala za jeho ramenem, ale ve tváři se jí značilo odhodlání. Snape se jen krákavě zachechtal: „Aha, tak vy si myslíte, že nezvládnu zabít dva sedmnáctileté usmrkance?? Takže vy si myslíte, že jste mně schopní porazit?? Červíčku, pojď a přivítej naše hosty!!“
Ze schodů sešel mužík s uslzenýma očima, když spatřil Harryho, kterému Snapeova hůlka vyrývala do krku kolečko, šeredně se zachechtal.
Malfoy na podlaze se probral: „Co se to stalo?? Rozvažte mě. No tak Snape. Rozvažte mně!!“
Snape se na Malfoe podíval a výrazem plným znechucení, pak kývnul na Červíčka, který k Dracovi přiskočil a zamumlal příslušnou proti kletbu. Spoutané Nicoll si prozatím nikdo nevšímal, zatím jen mlčky sledovala co se bude dít.
Snape nepřestával na Harryho mířit hůlkou: „Stejně sem rád, že jste zaskočil Potter. Už dlouho jsme si spolu nepopovídali. Jen škoda, že jste nepřišel sám, mohl jste ušetřit životy svých kamarádů, ale vy se asi nikdy nepoučíte. Co tomu asi řeknou lidi tam venku?? Slavný Harry Potter zavinil smrt dvou mladých kouzelníků. HMmm, ale to vám bude jedno, protože už dávno budete mrtvý. A já budu stejně jako nejlepší služebník našeho mistra. Už to asi nemá smysl protahovat. Avada......“
„Neeeeeeeeeeeeeee!!“ zakřičel někdo, a objevil se proud červeného světla. Snape se válel v kaluži krve. Za ním stál Draco Malfoy s hůlkou napřaženou a se zlověstným výrazem ve tváři.
Harry nemohl uvěřit svým očím. Malfoy ho zachránil, i když to pro něj znamená strašnou smrt. On sám by musel chvíli přemýšlet jestli by to pro něj udělal, jestli by riskoval svůj krk pro někoho koho nenávidí. Harry se musel otočit, protože zatím co tam všichni tak ohromeně stáli Červíček se plazil pomalu pryč, dařilo se mu to, ale jen do té doby než domem otřásl ohlušující pískot. Červíčkovi se povedlo zavolat posily. Harry se prudce otočil: „Experiarmus!!“
Červíčkovi vyletěla hůlka z ruky a odkutálela se kdesi do kouta. Harry poznal v jeho slabošské tváři strach: „Harry, prosím nezabíjej mě. Jenom já ti můžu poradit, jak najít to co hledáš. Jenom já vím, kde to hledat. NO tak Harry slituj se nad nebožákem, který byl lstí zlákán do temných vláken zla.“
Harry se na něj podíval s obličejem plným odporu: „Jak se jenom opovažuješ?? Vždyť jsi to byl ty, kdy zabil moje rodiče. Byl jsi to ty, kdo pomohl Voldemortovi k moci ( Červíček sebou poplašeně trhnul a Draco také ) . A byl jsi to TY, kdo zradil všechny jak jsme tady.“ Jak tak Harry na něj hulákal, nevšimnul si, že se Červíček nějak pohybuje. Najednou skočil do kouta, kde byla jeho hůlka. Červíček se vítězně postavil: „Je konec Harry. ZA chvíli sem vtrhnou posily, ale už vlastně nebudou muset. Už bude po všem. A ............................“
„AVADA KEDAVRA!!!“ zavřeštěl někdo za Harrym. Paprsek jedovatě zeleného světla proletěl Harrymu kolem ucha. Strefil Červíčka přímo do srdce, ten se zapotácel a upadl na zem, kde zůstal nehybně ležet. Harry se zděšeně podíval za sebe. Za ním stála Nicoll a dívala se na Červíčka strašným pohledem. Dívala se na něj jako na hmyz, jako na zbytečný otravný hmyz, který se jí podařil zamáčknout. Tatam byla její krása, místo jejího obličeje se na Harryho šklebila nějaká strašidelná maska. Ale za pár vteřin maska zmizela a Nicoll byla zase taková jako předtím.
„C.. Cos... Cos to proboha živého udělala???“ zděšeně se jí ptala Hermiona a nevěřícně hleděla na Červíčkovo mrtvé tělo.
„Zabila jsem ho!!“ odpověděla jí s ledovým klidem Nicoll.
„Jak jsi to mohla udělat. Jen tak. Vždyť ty jsi zabila člověka!! Uvědom si to!!!“ začala zas Hermiona.
„Hermiono, on by s námi taky neměl slitování. Myslíš, že kdybych ho nechala žít, tak  že by nás nechal odkráčet?? Tak to jsi hodně naivní. A navíc takových jako on není škoda. On už to vlastně není člověk je to zrůda. Nic jiného než zrůda!!“
Hermiona znova otvírala pusu, ale Harry ji zarazil: „Už toho nechte. Ať už budeme dělat cokoli, už to nic nezmění. I když neříkám, že to co udělala je správné, zase nás to zachránilo. Teď není čas. Mluvil o nějakých posilách. Tak bychom se měli jít podívat, jestli je tady to, co chceme.“
„Já vím, kde to zhruba je!!“ ozval se pobledlý Draco. Harrymu nebylo zrovna po chuti, že se musí spoléhat na svého největšího nepřítele. Ale nezbylo mu nic jiného, než mu věřit. Ron se na něj díval jako na blázna. Ještě otřesený Červíčkovou smrtí, si ukazoval na čelo. Harry jen pokrčil rameny a následoval Draca vedoucí za ruku Nicoll, jen ji Červíčkova smrt nevyvedla z míry.
Šli temnou chodbou někam dolů do sklepa. Harry přemýšlel: „Byl to padouch a zrádce, neměl bych ho litovat. I když se mi vůbec nelíbí, s jakým klidem ho zabila nerozmýšlela se ani chvíli. Udělala to jak  chtěla. To bych já asi nikdy nedokázal.“
„Harry,“ pošeptal mu Ron, „sice zabyla Červíčka, ale co když to byl jenom plán. Přece se nikdy neštítil zabíjet, pro jakoukoli věc. Co, když chce získat jenom tvojí důvěru a pak v nestřeženém okamžiku...“
„Nech toho Rone!!! Nevím, co si myslí nebo co udělá, ale každopádně si dám pozor. Nic jiného dělat nemůžu.“
Draco a Nicoll se náhle zastavili. Draco se teď bezradně díval z jedné strany na druhou. Harry zjistil, že se ocitli ve slepé uličce: „Hmmm a co tady jako budeme dělat!!!“
„Nebuď netrpělivý Pottere!!“ odbyl ho Draco ohmatávajíce zeď. Pak konečně našel co hledal. Svojí hůlkou klepnul na jeden úplně malinkatý kámen. Najednou se stěna začala hýbat. Sklopila se a odhalila schody vedoucí do sklepa. Draco sešel dolů jako první, Nicoll ho neohroženě následovala. Harrymu bilo srdce až někde v krku, nejraději by to zavřel a nechal tam Malfoe shnít. Ale něco mu to nedovolilo, snad zvědavost. Harry začal sestupovat do zatuchlého podzemí. Všude byla cítit vlhkost a plíseň.
Harry se pořád snažil držet Draca a Nicoll, ale zároveň musel hlídat Rona a Hermionu, kteří zaostávali. Pochodovali složitým podzemním systémem asi hodinu. Draco je prováděl spoustou chodeb, některé byly tak prostorné, že by se do nich vešel napřímený Hagrid, ale některé tak mrňavé, že Ron musel lézt po čtyřech. Konečně dorazili na místo. Před nimi se majestátně tyčili obrovské masivní dveře. Harry čekal nějaký složitý mechanismus, nebo něco složitého. Ale MAlfoy prostě jen otevřel dveře. NA to jak vypadaly staře, otevřely se bez jakéhokoli zavrzání.
Vešli do nějaké místnosti, vlastně to ani místnost nebyla, jenom čtyři kamenné stěny. Draco přišel k té vpravo, vyhrnul si levý rukáv a odhalil svoje Znamení zla, přiložil ho ke stěně. Zeď se odsunula. „Otevře se to jenom, když se k tomu přiloží Znamení zla vypálené samotným Mistrem.“ Vysvětlil jim Draco.
Harry uznale pokýval hlavou, bez Malfoe by se nedostal dál, takže je možná dobře, že mu věřil. Třeba se opravdu změnil. Už nemohl dál přemýšlet, protože uviděl něco, co teď nejvíc vidět chtěl. V dalším pokoji na malém podstavci stál šálek Helgy z Mrzimoru. Harrymu stačil jediný pohled, hned ho poznal. Harry všechny prudce odstrčil. Už stál před podstavcem a lačně se díval na šálek. Neviděl nic. Tak opatrně se šálku dotknul. Nic. Sevřel ho pevně. Zase nic. Zvedl ho z podstavce. Nestalo se ani to nejmenší. Harry si ulehčeně oddychnul. Ale předčasně. Všechno se otřáslo. Harry se vyděšeně podíval po ostatních. Nikdo neměl ani potuchy, že by se něco mohlo stát. Jejich vyděšené pohledy tomu byli jasným důkazem.
Harry šálek urychleně schoval do vnitřní kapsy svého hábitu. Pak jako střela vystřelil za ostatními, kteří už vzali nohy na ramena. Všichni utíkali jako o závod. Za Harrym se propadala podlaha a odevšud vylézali stíny. Jakoby ty stíny měli ruce a jimi se zachytávali  o oblečení. A tím zdržovali.
Konečně světlo z předsíně. Harry vyskočil po hlavě do předsíně. Dveře se za ním zabouchly. Ztěžka vstal. Začal se shánět po ostatních. Rozhlédl se kolem. Krev mu ve vteřině ztuhla v žilách. Kolem něj bylo asi patnáct osob zahalených v kápích a několik jich drželo jeho kamarády pod krkem.
„Smrtijedi“ vydechl Harry a ještě víc sevřel kapsu, ve které měl tak cennou věc jako je viteál.
Nejbližší Smrtijed přistoupil k němu a strhnul si kápi, na Harryho koukala vyhublá tvář Belatrix Lestrangeové.
„Ahoj Harry, už je to dlouho, co jsme se neviděli!! Jakpak si přežil smrt mého ubohého bratránka??“ posmívala se. Všechno uvnitř Harryho se zaplavilo nenávistí, kdykoli se na ni podíval. Harry jí neodpověděl. Jen se na ni ušklíbnul, na nic jiného se nezmohl, protože v poměru jedna ku patnácti neměl šanci.
Belatrix vytáhla svoji hůlku: „Ale, náš malý Potříček není nějak společenský!! Pročpak si spolu nemůžeme popovídat o mém "milovaném" bratranci. O tom slabochovi, kterého zavrhla vlastní rodina, protože se přátelil s takovými šmajdy jako byla tvoje matka..... a k tomu ješ...“
„DRŽTE HUBU!!!!“ zavřeštěl Harry jako smyslů zbavený. Belatrix potěšeně zvedla obočí, právě ho dostala tam kam chtěla.
„Hmmm, moc se chovat neumíš!! Omluv se mi. Copak tě maminka nenaučila, že se takové věci neříkají! Tak to tě naučíme chovat!! Crucio!!“
Harryho čelo explodovalo. Všechno kolem zahalil opar bolesti. Nebyl schopný cokoli vnímat, jenom bolest, která prostupovala každým milimetrem jeho těla. Ale nekřičel. Natolik už si na takové kletby zvyknul, že pochopil, že takhle by jí způsobil to největší potěšení. Harrymu vytryskly slzy. Už slyšel jenom Belatrixim krákavý smích a Hermioniny poděšené výkřiky.
Pak všechno přestalo. Harry se musel postavit, prostě musel. Zatnul všechny svoje síly, i když ho celé tělo bolelo, povedlo se mu to. Teď stál Bellatrix jako rovnocenný partner. Podíval se na svoje kamarády. Pak ho něco napadlo, stejně odsud nevyjdou živí, ale měli by si aspoň zkusit, zachránit svůj život.
Harry se tedy odhodlal k poslednímu zoufalému činu. Zvedl hůlku a vykřiknul: „Senktusempra!!!!“ na Smrtijeda, který svíral Hermionu. Smrtijed zavyl bolestí a upadl. Hermiona na nic nečekala a vrhala kouzla po těch, kteří drželi zbytek. Celkem se jim to podařilo. Harry zjistil, že je volný východ: „Všichni pojďte k východu!!“
Harry vyletěl jako první, za ním Ron, Hermiona, Draco a nakonec Nicoll. Harry musel zavřít oči, protože se mu vítr fouknul přímo do očí což ho příšerně štípalo. Všude kolem se udělala obrovská zima. Když Harry otevřel oči, musel zděšením vykřiknout. Všude kolem něj a ostatních kroužilo přinejmenším dvě stě mozkomorů. Nebylo cesty zpátky, protože ze dveří se hrnuli Smrtijedi. Ať se Harry díval kamkoli chtěl, ze všech stran se na ně vrhali nepřátelé. Byli obklíčeni, byli v pasti.