Kapitola třicátá sedmá

Po všem

Třpytivé kapky se snášeli na ležící tělo. Harry už nebyl schopný dýchat. Všechno v něm volalo o pomoc, ale jeho hlas ho neposlouchal. Celé tělo měl rozbolavělé. Hlavu v jednom ohni..
Chtělo se mu spát, ale něco mu říkalo, že usnou nesmí, závisí na tom jeho život..
Z hradu se ozývalo ječení a vzlykot, tak rád by se tam rozběhl, ale nemohl se ani pohnout. Jeho stav se pomalu, ale jistě zhoršoval. Bolest v jeho hlavě se stupňovala, dokazovalo to zhoršené vidění. Před očima měl jenom šmouhy..
Uslyšel za sebou těžké kroky. Nemohl ani otočit hlavu, aby se podíval na příchozího, bylo docela možné, že je to jeden ze Smrtijedů.. Hned jakmile se dostal z jednoho svrabu, hned jde do druhého. Už zase jeho život závisím na někom jiném, než na něm..
Kroky se pomalu, ale jistě přibližovali. Harry se začínal bát. Zastavili se u něj. Chvíli tam stáli, jakoby si ho ten někdo prohlížel. Ucítil vlhký dech na svém krku. Chtěl vykřiknout,ale nešlo to, jazyk se mu vzpříčil v krku, začal se dávit a dusit..
Pak ucítil i teplý jazyk, který mu olizoval zkrvavený krk. Harry byl zděšený, to něco pije jeho krev. Kdo to jenom může být?? Co když z něho vypije všechnu krev?? Co by Pak dělal?? Umřel by?? Jak to asi vypadá na hradě, co když Smrtijedi ještě v domnění, že Voldemort žije pozabíjeli ostatní... Takové myšlenky se Harrymu honily hlavou, ale přišli ještě horší. Jaké to tady asi bude, když zemřu. Už nebudu žádný slavný chlapec, který zůstal naživu... Chtěl bych být na svém vlastním pohřbu, chtěl bych i vidět, kolika lidem budu chybět.. Co, když se jako Skorobezhlavý Nick stanu duchem, to pak budu celý život strašit tady v Bradavicích?? Ne, já nechci být duch.... Já nesmím být duch...
Příšera, která mu stále olizovala krk, se přesídlila před něj. Harry spatřil něco jako kopyta. Neviděl sice přesně, ale co by to jiného bylo?? Kentaur?? Ne, ten by ho neolizoval.. co to tedy je.???
Harry zkoušel znova a znova pohnout hlavou, ale při každém sebemenším pohybu, se všechny jeho svaly napnuly k prasknutí a působili mu neuvěřitelná muka..
Krk už měl celý vlhký, sice mu za něj pršelo, ale ten dech na sobě cítil pořád. Příšera se k němu sklonila. Harry ke svému úžasu uviděl černého testrála.. Ten ho ještě chvíli očichával, vydal ze sebe zvláštní zvuk. Táhlou melodii. Někoho tím k sobě volal. Najednou se všude udělal klid. Harry si myslel, že už blouzní, ale ticho bylo skutečné. Zaslechl několik stovek nohou, jak k němu míří. Ten, kdo k němu dorazil nejdříve: „Panebože, to je Harry Potter. On je mrtvý???“
Harry jim tak chtěl říct, že není, ale joho tělo mu to nechtělo dovolit. Pak měl znova okno. Viděl černě, přestával slyšet, dostal třesavku...
„Pusťte, pusťte mně!! Povidám pusťte mně!!“hulákal někdo. Harry poznal jeho hlas, i těžké našlapování ho prozradilo, davem si to sem šinul Hagrid. Takže všechno dopadlo dobře. S tímhle pocitem Harrymu klesla víčka, stejně už by je dýl neudržel, ať už by někdo přišel nebo ne..
Cítil, jak ho něčí ruce zvedly a odnesli pryč.. ale pak už byla jenom tma .. tma.. tmaaa
Harry ležel v čistě povlečené posteli. NA krku měl několik obvazů. Hlavu obvázanou, byl na něj žalostný pohled. Nevěděl, jestli se mu to jenom zdálo, ale několikrát tu byla paní Weaslyová a plakala.. Harry zjistil, že mu stále dělá potíže se normálně pohnout. Proto jenom otočil hlavu. Vedle něj na stejném lůžku ležel Ron a vesele si pochrupoval. I on měl několik obvazů, ale už podle toho jak chrápal, u muselo být líp něž Harymu...
Hary se podíval po místnosti, kde ležel. Všude jenom samé bílé stěny. Podíval se ven. Venku svítalo, takže se probudil do krásného dne.. Harry už začal být znova unavený, ani sám nevěděl proč, ale musel si jít lehnout, měl by počkat, až se Ron probudí, ale musel jít spát, však ho Ron probudí..
Harry zavřel oči a v tom momentě, kdy se jeho spodní řasy dotkly horních usnul. Probudil ho tlumený hovor: „Co, kydž se už chudáček neprobudí!!! Je tak pobledlý a pohublý, vypadá jako by na něj šáhla sama smrt..“
„Nestraš Molly, on se z toho dostane, jeho léčitelka říkala, že po tak těžkém souboji, je na tom relativně dobře!“ odpovídal druhý hlas
Hlas paní Weaslyové dostal rázný podtón: „Nechápu, jak vůbec mohou být ti lidé takoví, už tady zase stojí několik reportérů těch časopisů a chtějí se ho zeptat na to, jak se mu podařilo ty-víš koho zabít...“
„Měli bychom říkat jeho jméno Molly, už by nám od něj nemělo nic hrozit. Harry prokázal, že má v sobě pořádnou dávku odvahy.. myslím, že mu za to dají Merlinův řád první třídy, prý se dokonce kvůli tomu sešel celý Starostolec..“
„Jak jen můžeš být tak sobecký Arture!! Vždyť ten chlapec málem umřel a ještě není mimo nebezpečí, mohl teď být klidně mrtvý, zítra jsem mohli místo na pohřeb těch dvou mladých studentů, toho Malfoyovic kluka, to byl podezřelý z Brumbálovi vraždy a nějaké té studentky... To by mu tím řádem tak pomohli, kde byli, když napadl Bradavice?? Kde byli, když vraždil? Seděli dona na zadku a pili kafíčko.. pch a přitom tam dvě děti přišli o život...“ Paní Weaslová začala natahovat. Harry pevně semkl víčka, chtěl by to všechno zaspat. Weaslyovi si ho nevšimli. Paní Weaslyová se škytáním pokračovala: „Vůbec si neumím představit, že by tam mohl klidně umřít náš Ron, Harry nebo Hermiona.. To si vůbec nedovedu představit. Uvědomuješ si Arture, že jsme mohli jít na pohřeb svému nejmladšímu synovi???“
Dveře do pokoje se otevřely. Zároveň do pokoj dolehl hluk a cvakání a záblesky z fotoaparátů. Harrry si ještě víš potáhl přikrývku, aby jej nikdo neviděl, to poslední, co teď potřeboval byl nějaký článek... Dveře se hřmotně zavřely. Nějaký příjemný ženský hlas mluvil: „Ještě se neprobral?? je mi to líto, paní. Ale už není velká naděje.. pokud se neprobere do týdne, musíme vyhlásit, že podlehl zraněním z boje... Žádné z našich kouzel, ani lektvarů na tak silné kouzlo nefunguje.. nevíme, co bychom dál měli dělat.. Neprobral se už přes tři týdny, je mi to líto..“
Paní Weaslyová propukla v pláč. Harry měl nutkání odhodit přikrývku a pořádně ji vyděsit, ale neudělal to.. Pomalu otevřel jedno oko a pak druhé, potom tlumeně zavzdychla...
Léčitelka nastražila uši: „Moment, myslím, že se probral!! Ano, už otevřel oči... Tak to je úžasná zpráva, jak pro mně tak pro tisk.. Půjdu jim to říct, vy se ho zkuste na něco zeptat, je možné, že je ve velkém šoku, takže na něj musíte pomalu, aby nebyly narušeny jeho vzpomínky, mohlo by to vyvolat přehnanou reakci...“ Odešla..
„Harry, drahoušku jak se cítíš??“ zeptala se ho opatrně Ronova matka.
„Myslím, myslím, že docela dobře a kde to jsem??“ zeptal se Harry, i když už předem znal odpověď ...
„U Svatého Munga, v nemocnici... Ala neboj se, bude všechno v pořádku, vezmeme si tě domů a tak se o tebe postaráme.“ plánovala si.
Pan Weasly mlčel. Harry se podíval na vedlejší postel: „Kam se poděl Ron??“
     Paní Weaslyová se podivila nahlas: „Jak víš, že tady leží Ron?? Asi si něco pamatuješ, že?? Je na nějakém léčení, musí nám ho dát trochu dohromady.. než ho dají domů. Tebe si tady ještě chvíli nechají.“
Harry, ale nemohl jen tak seděl, toužil se dozvědět tolik věcí: „A co Hermiona a Ginny???“
„Ginny je v pořádku doma a je celá nesvá, strachem o tebe. Hermiona ta leží na vedlejším pokoji a vede se jí dobře... Jenom ty jsi nám zamotal hlavu, už tady nocuješ tři týdny..“ konečně se Pan Weasley vložil od hovoru...
„Hmm, a co je s Bradavicemi!!“ zeptal se nakonec...
Po tvářích manželů Weaslyových přeběhl stín, Pan Weasley musel mluvit, protože jeho žena toho nebyla schopna: „HArry.. je to zlé, všechno je kompletně zničené.. Velká síň, ten její začarovaný strop.. kouzlo bylo nějakým zázrakem porušeno a teď vrhá blesky na všechny okolo. Dokonce jedná část severní věže je úplně zbořená, nikdo nechápe jak se tohle Smrtijedům podařilo.. Všechna tolik oceňována architektura je zničená.. je to se školou moc špatné,dokonce se uvažuje, jestli Bradavice nezavřou.. Všichni studenti včera jeli domů, bojím se, že se školou je konec...“
„Ne, to přece jenom nejde, když škola přežila to všechno, tak ji nemohou zavřít... teď když už jí nic nehrozí???“ vypálil Harry.
Pan Weaslye jenom pokrčil rameny, Harry přece nemohl jen tak ležet a čekat, že zavřou školu, o kterou se Brumbál tak bál: „Ale McGonagallová, to nikdy nedovolí.... Bude se za školu bít, jako by se bil brumbál“ nedal se Harry, při pomyšlení na rozlícenou ředitelku litoval všechny ty, kdo by jí chtěli odporovat...
„Aha, ty o tom nevíš, ale Minerva McGonagallová je mrtvá!!“ popotáhla paní Weaslyová.
„Cože??“ vytřeštil na ni oči Harry, knedlík v jeho krku nabral neuvěřitelných rozměrů...
„Ano, jak školu napadli Smrtijedi, první co udělali zabrali ředitelnu, unikla jen o vlásek, pak je obklíčili v knihovně, bylo tam několik profesorů.. Smrtijedi se pokusili vyhodit dveře od knihovny, stála za nimi stejně jako profesorka Clarková, které jako jedny z nejlepších čarodějek hlídaly vstup. Ostatní uklidňovaly rozrušené děti, ovšem kouzlo bylo tak silné, že obě roztrhalo na kusy. Ony dvě už mají Merlinův řád první třídy doma, ale už je jim to jedno....“
Tak zase se prokázalo, že místo učitele obrany proti černé magii je zakleté, Harry za svůj život měl sedm učitelů. Toho prvního nechal Voldemort zemřít, druhý byl jenom hloupý podvodník, třetí vlkodlak, čtvrtý falešný smrtijed, pátá příšerná ženština, šestý zrádce a sedmá trhlá učitelka. Opravdu pestrý výběr. Harry se musel zeptat ještě ne několik věcí: „A jak vlastně byli smrtijdi poraženi??“
Slova se znova ujal pan Weasyley: „Jakmile prorazili dveře knihovny, vtrhly dovnitř, ale studenti je zastavili. Nevím, kde najednou vzali tolik odvahy, ale pokusili se je zastavit.. Hmm, na každého Smrtijeda se vrhlo deset studentů a jak by ses chtěl ubránit takové převaze? Jeden Smrtijed, tuším, že Dolohov dokonce přišel o život, když mu u obličeje vybuchla hůlka jednoho prvňáka.. Po jeho tváři přeběhl náznak úsměvu, ale za chvíli se ztratil ve vráskách..“
„A co, Smrtijedi, jak s nimi naloží???“ potřeboval ještě vědět Harry. Vyptávání ho zmáhalo, ale tohle musel vědět..
„Jsou zavření v Azkabanu... mozkomorové se do Azkabanu vrátili, ale ... už ne jako hlídači, ale jako vězňové.. jsou na černé listině kouzelných tvorů.. No a všechny čeká za týden řízení o jejich osudu a pokud budeš v pořádku, měl bys tam taky jít, ale ministerstvo se domnívá, že pokud na to nemáš dostatek síly, zvládnout to i bez tebe,,
„Ne, já půjdu!!!“ rozhodl se Harry. „Ministerstvo zase rozhodne tak, aby to vypadalo, že pro to nejvíce udělali oni a to já nestrpím... a navíc při .. při válce přišlo o život spoustu lidí.....“ Harrymu vhrkávali slzy do očí, bylo mu tak nějak smutno...
Paní Weaslyová se rozvzlykala nahlas, pan Weasley ji vzal kolem ramen a zády k Harrymu mu odpověděl: “No, největší tragédií je to mladé děvče, zřejmě na Pána Zla  natrefila, když byla někde venku.. Je to opravdu hrůza, navíc ona s tím neměla nic společného, podle toho, co o ní vím, její rodiče si přijeli pro mrtvolu, ale ministerstvo nakázalo, že se její obřad musí konat v Bradavicích, současně se také rozhodne o tom, co se stane s Mladým Malfoyem, ten zemřel také i on má zítra pohřeb, ovšem neví se, proč zemřel. Lidé říkají, že zradil Pána zla, podle mně jsou to nesmysli. Malfoyové jsou jenom banda žabařů, ty by se nikdy svému Mistrovi nepostavili...“
„To není pravda,“ odporoval mu Harry, „On umřel, pávě proto, že se postavil a.. a on ho pak zabil jako zrádce.. a  Nicoll ta se mu chtěla za něj pomstít....“
Harry padl hlavou na polštář a tlumeně vzlykal, všechny vzpomínky v něm dělali kotrmelce... všechny zlé věci, poslední noci, co jsi pamatoval vyplouvali na povrch...
Paní Weaslyová ho objala: „No, tak drahoušku neplač... To bude v pořádku, však tam jít zítra nemusíš, ani nevím, jestli tě pustí, to víš už jsi ležel dlouho..“
„Ale, já tam půjdu.. musí se všichni dozvědět pravdu.. a já jsem to slíbil, že pravda musí vyjít najevo...“
Paní Weaslyová nestačila nic říct, protože se rozletěli dveře a dovnitř vtrhla spousta novinářů a jako o závod cvakali fotoaparáty a povolávali na Harryho otázky typu: „Pane Pottere, jaké to je být hrdinou celé Anglie?? Jaký byl váš zápas s Pánem zla?? Opravdu se Pán zla už nikdy nevrátí??? Je to všechno, co se říká pravda... opravdu jste ho bez pomoci zabil???“
V Harryho hlavě se všechno mlelo, v uších mu bolestivě pískalo. Nezmohl se na nic jiného než, že si přetáhl přikrývku přes hlavu.
Manželům Weaslyovým naskákali fialové fleky na tváři, jak byli rozčilení, dokonce i pan Weasley, ktreý se neuměl zlobit: „VYPADNĚTĚ, COPAK NEVIDÍTE JAK TOMU CHLAPCI JE??? JSTE JEKO HYENY, KTERÉ ŠTVOU SVOJI KOŘIST?? TEN CHLAPEC ZNIČIL PÁNA ZLA A ZTRATIL PŘI TOM NĚKOLIK SVÝCH PŘÁTEL, TEĎ SE S TÍM MUSÍ VYROVNAT, TAKŽE KOUKEJTE MAZAT, NEBO NA VÁS POŠLU ŠKYTACÍ KLEDBU, PO KTERÉ SE HO NEZAPTÁTE NE NIC!!! VEN VEN VEN!! „hulákal..
Paní Weaslyová mu stáhla přikrývku z hlavy: „Odpočiň si, zítra tě čeká velký den.... Musíš už spát!! Spi bude dobře, spánek všechno odnese. Já jdu ještě za tvojí léčitelkou a poprosím, jestli bys zítra mohl jít, ale nic neslibuji...“
Políbila ho na čelo a zavěšená do svého manžela odešla... Harry měl čas na přemýšlení, ale jeho mozek už nechtěl myslet. Všechny jeho smysly, se zdály být tak otupělé.. Nakonec se znova propadl do temnoty, celou dobu prožíval tu noc, kdy byli zničeny Bradavice, hrad, který mu každý rok poskytoval domov..
Ve spaní sebou házel, ale nemohl se probudit... Ani neslyšel Rona, který se vrátil až pozdě večer a ještě ten den odešel domů.. Harry zůstal v tom bílém pokoji sám...